1. Po pádu Pařížské komuny se zvýšilo pronásledování dělnického hnutí po celé Evropě. Přesto vznikají národní socialistické dělnické strany.

2. V roce 1889 vytvořily společnou organizaci II. internacionálu, která koordinovala společné kroky. Většina stran opustila myšlenku revolučního násilí a dosažení socialismu revolucí a naopak revidovala Marxovy myšlenky pro nové podmínky. Tento směr v dělnickém hnutí byl tehdy zván revizionismus.

3. Druhým směrem byl tzv. levý směr, který propagoval revoluci. V jeho čele stáli profesionální revolucionáři v čele s Vladimírem Iljičem Leninem. Narozen 1870 v Simbirsku jako Uljanov, velmi vzdělaný, od mládí sklon k radikálnosti, pronásledován, jeho bratr dokonce spáchal atentát na cara. Lenin emigroval do Švýcarska, zde poměrně v bezpečí agitoval za revoluci v Rusku. Své vedení měli bolševici v exilu a navíc trpěli elitářstvím, tedy vyvyšovali se nad ostatní. Tito lidé chtěli změnit společnost násilím = převratem pomocí dělnictva, které povede pouze jejich strana. Lenin tvrdil, že revoluce proběhne nejdříve v Rusku, protože je nejzaostalejší a dělnictvo nejradikálnější. Jakoukoliv vlastní aktivitu „domácích“ sociálních demokratů odmítal jako nerevoluční a nemarxistickou.

4. Proto Lenin způsobil rozkol v ruské sociálně demokratické straně (na sjezdu v Praze!). Jeho přívrženci se začali označovat bolševici (boľšinstvo = většina, získali totiž tehdy na svou stranu většinu sjezdových delegátů). Ve svém programu hlásali násilný státní převrat, svržení cara, zavedení diktatury proletariátu, nastolení socialismu a celosvětové revoluce. Tyto myšlenky dnes označujeme jako leninismusleninismus.

5. Ostatní sociální demokraté Ruska – tzv. menševici sice usilovali také o odstranění carismu, o socialistickou republiku, ale ne cestou teroru (menšinstvo = menšina; tento rozdělení je de facto nesprávné, protože menševiků rozhodně nebylo méně, patřili sem prakticky všichni sociální demokraté v Rusku, zatímco bolševiků bylo v té době zanedbatelné množství; tyto pojmy bychom tedy měli chápat pouze jako dobové termíny).

6. Vrcholem předválečné snahy byl pokus o revoluci v Rusku 1905-1906 po prohrané válce (viz. předchozí kapitola).

7. Těsně před první světovou válkou se mezinárodní spolupráce dělnických stran oslabila, mnohde se dělničtí vůdci dostali do vlád, rezignovali na revoluční cíle (např. v Rakousku – Uhersku, Francii, atd.). Naopak pod vlivem nacionalistické propagandy na počátku války nic proti jejímu vypuknutí neudělali a poslušně ji schválili. II. internacionála se rozpadla.

Vložit komentář

Komentář*:                          tučné kurzíva odkaz
Jméno*:
E-mail:
ICQ:
WWW:
Opište číslici*:  tři