1. Na konci 50. let 19. století bylo Rakousko zaostávajícím státem s tuhou centralizací, ovládané ministrem vnitra Alexandrem Bachem, nepružnou státní správou, cenzurou a státem potlačujícím národní rozvoj svých národů.
2. V roce 1859 prohrálo válku v Itálii (viz. Hlava M, kap. 2). Bach byl propuštěn a měly nastat změny.
3. 1860 vydal František Josef I. říjnový diplom, kterým slíbil zrušit absolutismus a zavést občanské svobody, které zprvu naznačovaly možnost federalizace státu.
4. 1861 tedy přišla únorová ústava, která byla zklamáním – stát zůstal centralistický, volební právo zůstalo omezené. Všechny národy byly nespokojené a po volbách demonstrovali Češi svůj nesouhlas odchodem z říšské rady ve Vídni do pasivní opozice (1863 – 1879 !).
5. Česká politika se v té době začala štěpit:
a) křídlo umírněné, liberální = staročeši (Palacký, Riegr) – pokračovat v pasivní opozici
b) křídlo radikálně-demokratické = mladočeši (Karel Sladkovský, bratři Grégrové) – aktivně bojovat
Oba proudy spojovala idea federalizace státu.
Copyright © 2008 - 2020 | All Rights Reserved
Design www.pajka.info | W3C XHTML 1.0 Strict | W3C CSS 3.0